Leden 2011

zkuska

25. ledna 2011 v 9:12
linuna.blog.cz

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných, zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol. A slunce jasná světů jiných, bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky.

Hermiona Grangerová seděla schoulená v klubíčku u Bradavického jezera. Voldemort byl mrtvý a přes to všechno cítila obavu. I když se s Ronem v komnatě nejvyšší potřeby políbili, pořád si nebyla jistá. Tehdy je spojovalo společné dobrodružství, ale co teď, co když, když už ho u ní nic nedrží se prostě sebere a odejde pryč, jako to udělal tehdy v lese.
Někdo si sedl vedle ní.
"Jsi v pořádku?"
"A-ano Harry, já už jsem chtěla jít zpátky do hradu. Jen jsem chvíli potřebovala být sama"
"Hermiono, co se děje? Můžeš mi to říct, jsi moje nejlepší kamarádka."
"Já, jen jsem přemýšlela o Ronovi. Víš nejsem si jistá jestli mě má rád tak moc jako já ho."
"Nevím jak moc ho máš ráda ty, ale když se Ron chystal zničit medailon, tak se ho ten kousek duše snažil přesvědčit aby to nedělal právě pomocí tebe Hermiono, a nevěřila by jsi jak to Rona ničilo."
"Vážně Harry?"
"To si piš."
Harry se usmál a vstal.
"Tak už pojď do hradu" podal Hermioně ruku a pomohl jí vstát.

I světy jich v oblohu skvoucí, co ve chrám věčné lásky vzešly, až se milostí - k sobě vroucí, změnivše se v jiskry hasnoucí - bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář, tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá, ve růžovou vzplanula zář, na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela.

Ronald Weasley spěchal. Ve velké síni nikde Hermionu neviděl. Kam se jen mohla podít? Vyběhl z velké síně a ve vstupní hale se rozhlédl. Hermiona. Šla by ven nebo hlouběji do hradu? Ven. Určitě by šla ven. Ron se otočil když v tom se otevřely dveře do vstupní síně a z venku přišla Hermiona a za ní Harry.
"Dobrý bože, tady jsi" vrhl se na Hermionu a objal ji.
"Když jsem tě nikde nemohl najít, začínal jsem se bát."
"Ale blázínku. Bitva už přece skončila."
"To máš pravdu, ale stejně, kdekoliv mohl být zatoulaný smrtijed."
Harry se taktně vytratil. I když on musel uznat že Ron trochu přeháněl.

2. část

Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí. "Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!" Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok, uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé, za dub je skryta. - Vstříc mu běží, zaplesá - běží - dlouhý skok - již plavci, již na prsou leží.

Hermiona seděla na okením parapetu Doupěte, v pokojí její nejlepší kamarádky Giny, nos měla přitisknutý na sklo a mžourala do tmy. Harry s Ronem a panem Weasleym byli na ministerstvu. Sepisovali s nimi všechny potřebné papíry o Voldemortovi i jeho služebnících. Pořád ještě zbývalo pochytat pár smrtijedů a Harry s Ronem v tomhle byli opravdu dobří. Lehce to zablesklo a na pěšince k domu se objevila vyhlížená trojice.
"Giny už jsou tady!"
Zavolala na svoji společnici, která se choulila na své posteli s knížkou. Obě na nic nečekaly a vyrazily naproti svým vysněným princům.
Hermiona běžela jako vítr, seběhla schody a vyběhla z domovních dveří. Před nimi se zastavila. Zatímco Giny běžela až k Harrymu a padla mu do náruče, Ron s Hermionou se k takové vroucnosti svých citů ještě nedostali.
Ron se usmál a Hermiona mu úsměv opětovala.

Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda siný svit; padá v neskončené říše, padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. "Kdy dopadne konce svého?" Nikdy - nikde - žádný cíl. Kol bílé věže větry hrají, při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář, rozlila bledá lůny tvář.

Ron seděl s Hermionou na lavičce pod rozkvetlou šípkovou růží. Bylo po večeři a on s ní chtěl být chvíli sám. Mlčeli. Jejich ruce položené vedle sebe, aniž by se dotýkali. Ron chtěl Hermioně ukázat jak moc je krásná, jak moc ji miluje. Tak moc chtěl a tak moc se bál. Bál se, že Hermiona necítí to samé, bál se, že není tak dobrý jako Viktor Krum. Bál se zklamání. Že zklame Hermionu, že Hermiona zklame ho. Bál se, ale touha byla silnější. Nenápadně posunul svoji ruku k Hermioniné a jemně jí ji stiskl. Hermiona se na něj podívala a usmála se. To Ronovi dodalo odvahu. Propletl své prsty jejími a Dlouze se zadíval do jejích očí. Hermiona se vpila do jeho pohledu. Byla tak strašně krásná. Nemohl jinak. Lehce se naklonil a jemně políbil Hermionu na rty.